Německy, prosím!
30. 11. 2010
Po skončení střední školy jsem si našla dobré místo jako hlavní sekretářka ředitele firmy. Společnost, u které jsem se chytila, podnikala v oblasti letectví. Dodávala vrtule a konstrukční díly do různých strojů. Ačkoliv jsem o létání neměla ani páru, práci jsem dostala. Mojí náplní totiž bylo vyřizovat telefonáty, připomínat a sjednávat schůzky, objednávat dárky pro děti, vnoučata a manželku, zajišťovat dostatek aspirinu. Svého šéfa jsem si nemohla vynachválit. Jednalo se totiž o rodinnou firmu. Podnik založil už v době první republiky jistý praděd rodiny, a po válce se firma dočkala své obnovy. Starý pán, který mě ještě přijímal, své práci rozuměl a uměl jednat s lidmi. Vyšel s každým. Od nejvyššího manažera po poslední montéra v tovární hale. Jeho firmu tak měl přebrat jeho syn. Syn sice vystudoval ekonomii v Německu, uměl perfektně jazyky, hlavně tedy němčinu, obchodoval s německými partnery, ale lidská stránka obchodu jako by mu scházela. Zaměstnanců si nevážil jako starý pán a lidé to z něj vycítili. Nepracovali pro něj rádi. Když tak starý pán odcházel do důchodu, téměř jsme plakali. A asi jsme věděli proč…
Syn si totiž do firmy začal postupně brát všechny své německé přátele ze studií. Ve firmě se tak začala míchat čeština s němčinou a často, když jsem s někým jednala, nevěděla jsem, jaký jazyk použít jako první. Bohužel jsem německy nijak dobře neuměla. Pamatovala jsem si základy ze střední školy, ale mým maturitním jazykem byla angličtina. Když šlo tedy o to, vyjednat něco důležitějšího, používala jsem angličtinu. Německá část firemního osazenstva se ale začala ve své práci dost výrazně prosazovat. Začínali odmítat mluvit anglicky a já si musela umět nějak poradit. Sice jsem většině věcí řečených v němčině rozuměla, ale nazpátek jsem v jazyce odpovědět často nedokázala. Jako by mi nestačila slovíčka. Odbornější výrazy jsem pak neznala žádné. Pomalu se pode mnou začala moje pevná židle třást. Šéf mě ale potřeboval. Byla jsem totiž otcova pravá ruka, a tudíž jsem věděla všechno, co bylo potřeba. Kde jsou zapsány smlouvy, kde jsou uloženy kontakty, kam se volá jako první číslo při různých problémech, na koho se kdy obrátit. Svou neznalost němčiny jsem tak kompenzovala znalostí chodu firmy. A nový šéf na místo, aby se zeptal otce, před kterým by tak prozradil neznalost podnikání, se raději ptal mě. Sice jsem tak na chvíli držela eso v rukávu, ale jak se ukázalo, firma musela převlékat dres.
Cítila jsem, že se ve firmě děje něco podivného. Němčina se ozývala stále častěji a důrazněji, zatímco nový šéf se začal stahovat do pozadí. Najednou dostal k těm nejdůležitějším zprávám přístup i širší okruh zaměstnanců, zejména těch německých. Už tohle byl špatný signál. Dříve totiž o vysokých smlouvách a informacích věděl pouze starý pán. Vůbec se mi to nelíbilo, ale co jsem mohla dělat. Poslední dobou se hlavní náplní mojí práce stalo vyhledávání slovíček v němčině online na internetu. A pak to přišlo. Jednoho dne jsem přicházela do práce a namísto syna seděl ve dveřích před mým stolem nový šéf – německý hlavní manažer. Nechápala jsem, co se děje. V počítači jsem však už měla z pozdních nočních hodin zprávu o tom, že se firma odprodává. Většinový podíl v ní získal německý investor. Bylo mi fyzicky zle. Cítila jsem odpor k tomu mladému arogantnímu hejskovi, který dokázal rozprodat dědictví a tradici své rodiny. První, co jsem udělala, byl telefonát starému pánovi. Byla jsem první, kdo mu nesl tuhle špatnou novinu. Prý měl už delší čas podezření, že se ve firmě něco děje, ale chtěl nechat synovi volnou ruku. Tvrdila jsem, že z firmy odejdu. Nemělo pro mě cenu pracovat pro někoho, kdo si koupil desetiletí rodinných hodnot a práce. Starý pán mě však poprosil, abych ve firmě zůstala. Abych aspoň pomohla tomu, aby společnost dál fungovala, aby bylo jméno rodiny zachováno. Přestože se mi do toho vůbec nechtělo, samozřejmě jsem požadavek respektovala. Bylo to poslední, co jsem mohla pro starého pána udělat. A tak jsem ve firmě dál zůstala, jako by se nechumelilo.
I nový německý šéf věděl, jak důležité je mít přede dveřmi informovaného spojence. Naše informace se však měly odehrávat na základě německé konverzace. To byl náš hlavní problém, kde vznikal informační šum. Opět jsem rozuměla, co po mě kdo chce, ale odpovídat jsem schopná příliš nebyla. Často jsme si tam vypomáhali angličtinou, ale začali se na mě kupit telefonáty v němčině. Pošta od zadavatelů fungovala vždy v angličtině, to se nezměnilo. Ale najednou jsem vyřizovala vzkazy od německé rodiny, přátel, z německých spolků. Šéf sice oceňoval moji snahu se doma po večerech něco trochu přiučit, ale občas jsme na sebe oba jenom zoufale koukali. On mě potřeboval a moc dobře to věděl. Hlavní krok tak zůstával na něm. Po dvou měsících společné práce jsem poznala, že se nejedná o nijak zlého člověka. Zdál se mi i místy docela sympatickým, když jsem viděla, že se snaží o zachování jména společnosti a dokonce pozval starého pána na některá zasedání firmy. Ukázal se jako mnohem svědomitější dědic, nežli vlastní krev. Blížily se vánoční svátky a v práci bylo zvykem si nadělovat menší dárky. Ze slušnosti i ze vzájemných sympatií. Po celé roky jsme to tak se starým pánem dělali, takže i letos jsem si pro něj dáreček připravila. Nedalo mi to, a novému německému šéfovi jsem koupila také maličkost. Koupila jsem mu český obrázkový slovník. Jak jsem ale byla překvapená, když i od něj se ke mně dostal dárek. Na stole jsem mašlí převázanou obálku. Byla jsem zvědavá, co v ní bude. Prémie jsem totiž už dostala. Jasné tak bylo, že v ní bude něco jiného nežli peníze. A taky že ano. V obálce jsem totiž našla poukaz na jazykový kurz němčiny zaplacený firmou. Firma si nechávala vytvářet odborné kurzy od společnosti Tutor, a tak si lekce němčiny byly právě do téhle jazykovky. Říkala jsem si, jak elegantně se tak náš problém řeší. Sama bych se totiž do kurzu němčiny nepřihlásila. Na to jsem stále ještě nebyla dostatečně s novým šéfem solidární a á neznalost byla tak trochu revoltou za starého pána. Jako nabídnutou ruku jsem kurz německého jazyka přijala a skutečně do něj začala od nového roku docházet. Přestože zatím spíše vědomosti oprašuji, nežli získávám, každý pokrok je okamžitě vidět na společné komunikaci. Oběma stranám se totiž značně uleví. Jak je vidět, šéf si mě snaží hýčkat. Za zlepšení jazykové znalosti jsem totiž získala malý příplatek. Ve firmě tak stále zůstávám a nakonec i celkem spokojená. Starý pán ve mně stále má rychlou spojku a mladého ignoruji – jak v češtině, tak v němčině. A toho nového začínám mít docela ráda. Už jsem mu koupila zásobu aspirinu a vím, jaké kytky má ráda jeho žena.