Španělská pracovní dovolená
30. 11. 2010
Každé prázdniny na výšce jsem si říkala, jak vyrazím za prací do ciziny. Líbily se mi všechny ty historky známých i neznámých o tom, jak se bezvadně v cizině u moře před léto pracuje, když pracujete od brzkého rána jenom do poledne, a pak máte volno, které strávíte koupáním se, chozením po pláži, válením se pod slunečníkem a opalováním. Nikdy jsem ale neměla odvahu k tomu, někam sama vyrazit. Ani jsem přesně netušila, kam bych chtěla, do jaké destinace a rozhodně jsem nevěřila tomu, že bych to zvládla. Jak pracovní náplň, tak to být někde tak dlouho sama. Jezdilo se totiž většinou na dva měsíce, nejlépe tři. Měsíc se našel jako práce málokdy. Navíc se mnohdy jednalo o práce úklidové, a mně by se líbila hlavně práce na recepci, ubytování lidí, pomáhání jim s místními problémy nebo tipy na výlety. Takže jak vidíte, sice jsem do ciziny za prací chtěla, ale moje nároky byly příliš vysoké a sebevědomí nízké.
Nikam jsem za prací nejela, ale s kamarádkami jsme vyrazily na zahraniční dovolenou. Léto jsem strávila pomocí v tátově účetnické firmě zavřená v kanceláři, takže jsem se těšila na to, jak si to pořádně na dámské jízdě a hlavně na čerstvém vzduchu užijeme. Společně jsme se rozhodly pro španělský ostrov Menorca. Za tu celoletní šílenou počtářskou práci jsem měla pocit, že si každou noc musím pořád užít. Bydlely jsme v příjemném malém hotýlku, který vedli dva starší manželé. Nakonec jsem zjistila, že celý jejich hotel je rodinným podnikem. Díky tomu bylo ubytování i obsluha ohromně milé. Obsluhovala nás tak jejich vnučka, recepci si vedli sami společně s jejich synem. Městečko bylo plné restaurací, které jsme se rozhodly postupně všechny obejít a půjčily si auto, se kterým jsme během dne cestovaly po památkách anebo po večerech vyjížděly do blízkých vyhlášených barů. Prostě idyla jak vyšitá a já si jen říkala, že přesně takhle někde být za prací, by se mi líbilo. Nějaký takovýhle rodinný podnik, příjemní zaměstnavatelé, všechno na osobní domluvě a ne žádné šílené pracovní smlouvy, podmínky, nejistota, kam vlastně člověk jede a hlavně žádný prostředník, který si vezme polovinu peněz. Říkala jsem svoje plány holkám, a ty mě ponoukaly k tomu, abych se rodiny zeptala, jestli někoho neshání na příští léto. Odmítala jsem je s tím, že je mi hloupé se někomu vtírat a že jak je vidno z jejich chování, nikoho vlastně nepotřebují. A když je potřeba pracovní síly, tak se zaměstná někdo z rodiny, komu můžou věřit. Dostalo se mi jenom počastování, „že člověk musí být držka, aby se někam probojoval“, a že já takhle rozhodně nikdy nikde neuspěju. Pěkně mi to vrtalo v hlavě, ale říkala jsem si, že mám ještě do konce pobytu čas se zeptat, kdyby to na mě náhodou přišlo. Nakonec ale příležitost přišla sama.
Staří manželé uměli anglicky pouze základní fráze, veškerou komunikaci za ně vyřizoval jejich syn, který vedl recepci. Ten uměl anglicky celkem obstojně. Žádný rodilý mluvčí to rozhodně nebyl, ale ke všemu, na čem se s hosty musel domluvit, mu jeho slovní zásoba stačila. Hodně hostů bylo Španělů, takže se společně domlouvali ve španělštině. Málokterý zahraniční host uměl španělsky, takže téměř všichni používali angličtinu. Náhodou jsem se nachomýtla k jednomu rozhovoru ohledně ubytování s francouzskými turisty, kteří rozhodně, jak je o Francouzích známo, nechtěli ani neuměli mluvit jiným jazykem. Ačkoliv jsou si francouzština a španělština jako jazyky docela podobné, oba jsou z románské větve jazyků, očividně si společně prostě nerozuměli. Protože jsem se francouzštině věnovala na gymplu, zkoušela jsem tak synovi majitelů na recepci pomoci. Začala jsem mu tak překládat. On na mě mluvil špatnou angličtinou a já překládala do francouzštiny. Nakonec jsme se společně dokázali domluvit a syn se na mě usmíval jako sluníčko. Rovnou mě poprosil o to, abych mu přeložila některé z mailů, které jsou ve francouzštině. Pustila jsem se do toho. Měla jsem je přeložené za chvilku a k večeři jsem dostala speciální sladký dárek jako poděkování za pomoc. Večer jsme tak s kamarádkami oslavovaly první uplynulý týden dovolené a zbývaly nám ještě tři dny do konce pobytu. Měly jsme už trošku upito, když si k nám zachráněný recepční přisedl. Snažili jsme se společně mluvit anglicky, ale někdy mu jeho znalost nestačila, a tak sklouzával do španělštiny, kterou jsme ale pro změnu neznaly ani jedna z nás. Díky fránině jsem mu alespoň něco maličko rozuměla, a tak jsem se pokoušela o záchvěvy španělštiny, které jsem za ten týden pochopila. Dostalo se mi pochvaly za moje pokusy a taky ještě jednoho poděkování za pomoc. Na otázku, kolik umím jazyků, jsem přiznala, že mluvím dobře anglicky, jakžtakž francouzsky a maličko německy. V tu chvíli Fedérico, se kterým jsme si u skleničky rychle „potykali“, přiznal, že by právě někoho takového na výpomoc potřeboval. Že občas přijedou hosté, kteří prostě anglicky neumí a španělsky už vůbec ne. Okamžitě jsem dostala do kotníku kopanec od kamarádky, abych se chopila své šance. Svěřila jsem proto Fedéricovi, že i mně by se moc líbila takováhle práce, a hlavně že jejich malý hotýlek je přesně místo, kam by se za prací vydala. Lichotila jsem tak jejich rodině, ale popravdě, jak pěkně se k sobě chovají a že je tady super atmosféra. Akorát se španělštinou a hosty, kteří přijíždějí na španělský ostrov a předpokládají, že nepotřebují jiný jazyk než ten rodný, bych měla problém. Na to mi Fedérico řekl, že španělštinu bych pochytila rychle, o to strach mít nemusím, a kdybych chtěla, přijal by mě hned. Domluvili jsme se tedy na příští léto. Vyměnili si společně emailové adresy a já odlítala se super nabídkou na práci v zahraničí. Jen jsem nevěděla, jestli mám tomu všemu věřit, jestli si na mě ještě někdo vzpomene.
Na podzim jsem se proto rozhodla Fédericovi jen tak ozvat, abych se poptala na konec sezóny, jak se daří a nenápadně se tak optat, zda si na mě ještě někdo pamatuje. Fedérico mi poslal milou odpověď, ve které kombinoval angličtinu se španělštinou. Zjistila jsem, že docela španělským slovíčkům rozumím. Fedérico psal, že se na mě v létě těší, ať se ozvu na jaře, abychom si mohli domluvit rozvrh práce a dobu, na kterou bych přijela. A protože jsem tolik chtěla, aby mi tahle práce a zkušenost, o které jsem tolik snila, a která se mi vážně v té nejlepší podobě najednou nabídla, neunikla, rozhodla jsem se jako trochu jazykový maniak, přihlásit na lekce španělštiny pro začátečníky. Říkala jsem si, že ať to vyjde nebo ne, semestr učení se základům mě rozhodně nezabije, a pokud všechno klapne, mám na čem stavět a španělskou rodinu překvapit. Docházela jsem na kurz španělštiny do Tutoru dvakrát týdně a zjistila, že španělština nakonec vážně není nijak těžká, zejména pokud má člověk už nějaký románský jazykový základ. Nadšeně jsem napsala Fedéricovi dopis o tom, jak se snažím se svou neznalostí španělštiny něco udělat a dostalo se mi zprávy ve španělštině, že to už musím přijet stoprocentně. Domluvili jsme se společně na nástupu v polovině června, až zvládnu zkouškové a pobytu do konce srpna. Španělštinu tak piluju pořádně a strašně se těším nejenom na to, že si zkusím hezky v praxi a u moře, ale celkově na to, že si splním jeden ze svých snů. Navíc na Menorce nebudu téměř žádnou chvilku sama, tolik kamarádů, kteří se ohlásili, že by přijeli, tam ještě jako hostů z České republiky asi neměli. Takže hurá na to!